Jdi na obsah Jdi na menu
 


Murphyho zákon

23. 3. 2007

Už odmalička jsem si hrozně moc přála mít pejska. A jako mnoho dalších dětí s podobným přáním jsem i já měla smůlu. Bydlíme v Praze, i když v okrajové části, a navíc v bytě, kde je nás celkem pět (rodiče, já a dva mladší bratři).  Moji rodiče byli proti ze spousty důvodů, které jsou z pohledu dospělých velmi logické, ale z pohledu dítěte jsou to pouze nedůležité záminky a výmluvy. Že bydlíme v bytě? No on přece není tak malý, aby se sem nějaký ten pejsek nevešel! Že bude čůrat na koberce? Ale tati, to dělají jen štěňátka. To se přece musí naučit, že může jenom venku! Že má bratr alergii? Však on si zvykne, mami! A paní doktorka stejně říkala, že mu nejvíc vadí kočky a peří... Ale naši byli v této záležitosti překvapivě jednotní a neoblomní. A protože jsem byla dítko poslušné a své rodiče jsem respektovala, nikdy jsem domů bez dovolení žádné zvířátko nepřinesla.

 

Tak se u nás, jako jediný ústupek ze strany rodičů, objevilo jen pár malých rybek v akváriu, které s námi bohužel nikdy dlouho nevydržely.. Ne že by je nikdo nekrmil nebo jim neměnil vodu, ale my jsme byli malí a rodiče o akvaristice taky nic moc nevěděli, takže postupně rybičky pomřely a když jsme jejich populaci několikrát bez úspěchu obnovili, rozhodl otec, že už toho snad bylo dost a byl konec i s rybičkami.

 

Ale to, že jsem nemohla mít psa doma, mi nezabránilo kamarádit se se všemi psy, které jsem potkala. Znala jsem všechny pejskaře v okolí, také u dědy a na chalupě. Ne, že bych se vrhla na každého psa bez dovolení, ale dokázala jsem se spřátelit i s většinou těch pejsků (i pánečků), kteří cizí lidi moc nemuseli. Všichni mi přezdívali „psí máma“ a předpovídali mi, že půjdu na veterinu... A já jim odporovala s tím, že nechci pejsky trápit pícháním injekcí a operacemi.

 

Asi ne nadarmo se říká: „Odříkaného chleba největší krajíc“, protože jsem na tu veterinu nakonec přeci jen šla. A to byl zřejmě začátek konce. Asi po čtvrt roce byl ve škole obnoven kynologický klub a kamarádka si z domova přivezla svou ovčandu Niku. Chodily jsme jí spolu venčit nebo jsme se střídaly tak, aby měla fenka dost pohybu a netrávila většinu dne v kotci (i když na něj byla zvyklá odmalička, takže žádný byťák násilím vyhozený do kotce). Objevili se i další psi a některé mé kolegyně si pořídili pejsky nově. A mně čím dál víc scházel vlastní pes. Jenže jak to udělat? Rodiče svůj postoj jen tak nezmění a já je nechtěla naštvat – přeci jen mě čekalo skoro šest let studia a při této škole si člověk nevydělá tolik, aby se uživil sám a úspěšně dostudoval. Nakonec mi pomohla shoda okolností...

 

Můj nejmladší bratr Honza byl zrovna uprostřed „telecího věku“, jak říká moje maminka. Bylo mu patnáct a většinu dne trávil přilepený k obrazovce počítače. Paralelně s mým nástupem na veterinu přišel s tím, že jeho kamarád má štěňátko kavalíra a že je to úžasné éro a miláček. Kluci, jinak oba počítačoví maniaci, se začali scházet i venku, protože štěně potřebovalo běhat a hrát si, bylo plné energie a touhy po mazlení. A já sledovala, jak se brácha, jinak nemluva a samotář, rozplývá nad tím, co zase Tedýsek provedl a jak roste a jaká je s ním legrace. A začalo mi svítat, jak by se to dalo využít. Věděla jsem, že otec bude neoblomný, takže jsem začala u maminky. Nadhodila jsem, jak se Honza změnil, co má jeho kamarád psa, jak je víc venku a taky trochu upovídanější. A že bude mít brzy 16. narozeniny a pejsek by mohl být dobrý dárek (a nejlépe kavalír – máme jistotu, že se Honzovi líbí, jsou přátelští a vhodní i pro začátečníka). Honza by byl víc venku a v kontaktu se svými kamarády, co mají taky psy a neseděl by jen doma u počítače. A jeho alergie už se taky zlepšila... Maminka se kupodivu skoro nebránila, jen položila celkem významnou otázku, co uděláme s tátou. O tom jsem už taky přemýšlela a odpověď byla jednoznačná: „Zatloukat, zatloukat a zase zatloukat!“ Táta se prostě nesmí nic dozvědět předem, protože by nám to rázně zatrhl. Když už bude štěně doma, tak snad svému nejmladšímu dítku (které se mu nejvíc podobá a v němž se vidí) nebude mít to srdce štěně zakázat a nařídit jeho vrácení. Máma navrhla dohodu – ty najdeš a vybereš štěně, zjistíš co a jak s péčí a očkováním a já na to dám peníze. Honzovi nic neřekneme, kdyby něco nevyšlo, tak ať není zklamaný. Byl poslední týden v květnu...

 

Začala jsem shánět štěně. Neměla jsem představu, kolik může stát, ani ponětí o chovatelských stanicích. Koupila jsem prostě pár časopisů o psech a prohledávala inzeráty. Moje představa byla jasná – pejsek, nejlépe black and tan (černý s tříslovou) jako Tedýsek, PP není podmínkou a odběr na konci června, kdy bude mít Honza narozeniny a já už po zkouškách, takže štěně nebude první týdny samo doma. Jak to tak bývá, osud nám plány většinou poněkud změní k obrazu svému. Nabídka štěňat byla zrovna dost omezená, inzerující chovatelé většinou mimopražští a s odběrem v určenou dobu to bylo vůbec nejhorší. Buď byla štěňata k odběru hned nebo se zadávala a měla se teprve narodit nebo to byla fenka, kterou jsme nechtěly. Jeden inzerát se jevil nadějně – po zavolání jsem zjistila, že paní je v Praze, ale bohužel má už jen jednoho pejska a je už k odběru. Nemůže mi slíbit, že by mi ho ještě 3 týdny podržela, když přijde jiný zájemce, dá ho pryč. Vypadalo to beznadějně, ale dohodly jsme se, že se na něj přijedu aspoň podívat. Ptala jsem se maminky, co kdyby štěně bylo už teď, pokud by se mi líbilo. Zůstala bych samozřejmě co nejvíc v Praze a do Brna na zkoušky jela jen na otočku (jeden den tam a druhý, hned po zkoušce, zpátky). Dostala jsem souhlas a druhý den vyrazila přes celou Prahu za štěnětem.

 

Hned ve dveřích panelákového bytu mě uvítali čtyři dospělí psi. Pak se odněkud vyřítila malá zrzavá myš, chytila za ucho jednoho z dospělých a začala bitka, návštěva nenávštěva. Paní mě uvedla dál a postupně mi představila celou smečku – maminku, bábu, prabábu, bratra od báby a malého zrzavého draka s oficiálním jménem Murphy. Prý ale slyší hlavně na Mufe! a Medvěde! Mezitím se mi na klíně zcela samozřejmě usadila jeho zrzavá maminka Juanita a nechala se hladit. Ovšem starší člence smečky jsem se nějak nelíbila – sedla si přede mne a vytrvale na mne vrčela. Po chvíli mi došlo, že je uražená – zkusila jsem jí podrbat a vrčení ustalo. Tak jsem seděla v poněkud směšné pozici – na klíně jsem hladila jednou rukou Juanitu a druhou rukou drbala za uchem bábinku, k tomu jsem si povídala s chovatelkou. Omlouvala se, že jsou v provizorních podmínkách u dcery, protože jejich byt prochází rekonstrukcí. Mluvily jsme o kavalírech a že jsme začátečníci. Přiznávám, že fakt, že na pejska není připravena celá rodina, jsem zatloukla (kdyby mi to jako chovatelce někdo řekl, tak bych mu štěně nedala). Murphy se mi od začátku líbil, pořád někde šmejdil a zajímal se o všechno kolem. Občas svedl menší bitvu se svou maminkou, která můj klín nakonec opustila, aby své nezvedené mládě trochu usměrnila. Nakonec sebou plácnul na koberec a usnul spánkem spravedlivých. I to jméno bylo jako osud – mám moc ráda Murphyho zákony. Zavolala jsem mámě a shodly jsme se, že si štěně vezmeme hned. Připravily jsme s paní chovatelkou smlouvu a dohodly se, že druhý den ráno přinesu peníze a pejska si odvezu. Zvedla jsem batoh ze země a zjistila, že se malý dráček nenudil a překousal mi jeden popruh až do půlky:-) Cestou jsem se stavila ve zverexu koupit mističky a granule. Druhý den (31.5.) jsem s vystlanou taškou dorazila k chovatelce. Podepsaly jsme smlouvu, předala jsem  peníze a dostala PP, očkovák, uzlík na hraní s vůní domova a zbytek štěněcích granulí. S Mufem se loučila celá rodina, pak jsem ho dala do tašky a další scéna byla jak z levného amerického filmu. Obouvala jsem si boty, pejsek byl v tašce na zemi, když přišla maminka Juanita, očichala ho a olízla mu tvář, jakoby se loučila...

 

Cesta autobusem i metrem proběhla celkem v klidu. Murphy se trochu klepal, ale když jsem ho při přestupu na chvíli vypustila na proběhnutí, pořád se držel u mě. Zastavili jsem se znovu ve zverimexu, tentokrát pro obojek, který jsem si netroufla vybrat bez vyzkoušení. Nejdřív jsem ho vzala k nám na zahrádku, aby se vyvenčil. Jako správné štěně všechno očichal a prozkoumal, ale jinak nic. Doma nikdo nebyl, tak jsme udělali společně prohlídku bytu a pak jsem mu šla nalít vodu do misky a připravit granule. Slyšela jsem zakňučení a pod štěňátkem se objevila loužička, za kterou by se nemusel stydět dospělý pes. Byla první, ale zdaleka ne poslední...  Většinu dopoledne jsem strávila chováním Murphyho na klíně. Kdykoli jsem někam šla, měla jsem ho za patami jako ocásek. Nemohla jsem si dojít ani na záchod, okamžitě se ozvalo vyděšené kňourání. Takže soukromí muselo stranou a dveře pěkně dokořán. Pak přišel Honza ze školy. Rychle jsem Murphyho schovala za rohem a pak proběhlo asi toto:  „Ahoj Honzo! Mám pro Tebe překvapení.“ Zavolala jsem Murphyho k sobě. „Tohle je Murphy. Všechno nejlepší k narozeninám!“  Honza vypadal, jako by do něj uhodilo. Dokázal ze sebe vykoktat jen jedno slovo: „Cože?“ Ještě jednou jsem mu zopakovala to samé, ale byl pořád nějak mimo. Nakonec se zeptal: „A co to je?“ „Co, Tys to nepoznal?“ byla jsem trochu překvapená. „To je přece Kavalír! Toho si chtěl, ne?“ „No jo, ale nebyl jsem si jistý,“ řekl Honza a dodal: „Ten je krásnej!“ Pak se na něj vrhnul, vzal na klín a choval, hladil a drbal za ušima, až jsem se bála, aby mu nevyhladil na hlavičce plešku. Hned taky sdělil tuto novinu svému kamarádovi výstižnou SMSkou: „Vole, já mám psa!“ Celé odpoledne pak probíhalo ve znamení návštěv. Přišel kamarád s Tedýskem i sousedé z okolí, kteří nás zahlédli nebo kterým máma něco prokecla. Pak přišla domů máma a byla nadšená. Jen nás tísnila obava, co se stane, až přijde otec...

 

Dorazil až těsně před sedmou, obě ruce plné tašek s nákupem. Seděla jsem v předsíni u zdi se štěnětem na klíně. Neviděl mě, byl ke mně otočený zády. „Ahoj!“ pozdravila jsem. „Ahoj!“ řekl a otočil se ke mně. Zůstal stát jako opařený, oči navrch hlavy a nákup málem pustil. „Co to je?!“ Klepala jsem se jak ratlík: „To je Honzův dárek k narozeninám.“ „To si vážně myslíte, že TO sem nasadíte?“ Snažil se o sarkasmus, ale byl vyvedený z rovnováhy. „To se zeptej Honzy, je to jeho pes, dostal ho jako dárek“ řekla jsem už trochu jistěji. „Jo, a kam s tím půjdete bydlet?“ To mě trochu zmátlo, ale zachránila mě máma. Vlastně zachránila celou situaci. Přišla z kuchyně, zapřela si ruce v bok a velmi rozhodně řekla: „Nám se všem líbí a my s ním chceme zůstat tady...“ Tátovi sklaplo a už se na nic nezmohl.

 

O půl hodiny později mu už při zprávách štěňátko spokojeně spalo na břiše...

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nová kniha

(Beda Zvířetníková, 25. 4. 2013 10:56)

ahoj, Lucko

píšu ti sólo, protože tě nejspíše minul tento článek na Zvířetníku:
http://naszviretnik.net/2013/04/22/zprava-pojdte-s-nami-napsat-knizku-ktera-pohladi-dusi/

nechtěla bys nám poslat třeba zrovna tuto povídku??? :-)))

Teda Lucko,

(Štětinka, 24. 3. 2007 18:55)

krásnej úvod, se tu culím ještě teď... Pozdrav pro Murphyho a podrbání!