Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. coursingové setkání Zvířetníků

20. 5. 2009

 

Takže v pátek ráno po návratu z noční jsem zblajzla oběd, dobalila sebe a psa a s mamkou jsme vše naložily do auta. Pak jsem s hrůzou zjistila, že v kufru už nezbývá skoro žádné místo a to máme brát ještě Janu a Olgu. Janu s francouzským buldočkem Pedrem jsme krátce po jedné nabraly u Evy, Olgu pak o kousek dál. Holky jsou skromné, takže jsme jejich zavazadla bez problémů naskládaly do našeho téměř plného kufru a vyrazily jsme. Cestu jsem měla nastudovanou po D11 přes Pardubice, Holice, Litomyšl, Moravskou Třebovou a Mohelnici do Šumperka. Stavěly jsme cestou na venčení lidí i pséků a nejhorší úsek byl mezi Lázněmi Bohdaneč a Pardubicemi, kde jsme několik kilometrů krokovaly, a okamžitá spotřeba vozidla byla kolem 10 litrů nafty na 100 km! Po cestě jsme zabloudily jen jednou v Pardubicích, ale rychle jsme se našly a před šestou jsme dorazily na Losinku.

 

 

Čekalo nás milé přivítání, ubytování a večeře, po které jsme se začaly bavit s ostatními. Pedro byl středem obdivu lidského i psího. Toho psího v podobě úžasné české strakaté slečny Arinky, kterou mu posléze přebral Murphy, který se prostě zamiloval. Byla to láska oboustranná, takže spolu pséci řádili do umdlení. Seznámení s kavalíří slečnou Borůvkou proběhlo v přátelském duchu, ale když Murphy zjistil, že je to slečna sice lákavně vonící, ale ještě stále pod zákonem, vrátil se k obtěžování stejně staré, ale větší Arinky. Pro Frogiho (bernský salašnický) a Terryho (kerry blue teriér) od Páji byla ale Borůvka tak přitažlivá, že od ní nemohli odtrhnout čumáky a „harašili“ pokaždé, když jí potkali.

 

 

Všichni pséci se veskrze snášeli dobře, tak ze mě spadly první obavy o zdravý kožich všech přítomných. Poseděli jsme u ohníčku, manžel od Vave zase krásně hrál a zpíval, a i když byla docela zima, tak to šlo. Ovšem v jedenáct nás překvapila obsluha baru v restauraci, když bez varování zavřela a nechala nás na suchu. Ani je nezajímal návrat použitého skla...

 

 

Přiznávám, že od dob ježdění na tábor už i pro mne uplynulo docela dost času a navíc se bojím výšek, takže ve mně palanda nebudila důvěru. Ale nic jiného mi nezbývalo, tak jsem tam vylezla. Murphy dělal společnost mamce ve spodním patře. Vzbudila jsem se někdy uprostřed noci, kdy mě probudilo vytrvalé kňučení psa z některé z vedlejších chatek a pak znova v půl šesté ráno průtrž mračen s bouřkou. To zrovna nevypadá nadějně pro běhání, ale třeba se to vyprší... Ráno bylo vlhko, mžilo, ale nelilo. Po snídani a uvítání jsme šly do papírny vyrábějící ruční papír, což je pro mne (= totální antitechnik) zajímavé zpestření, ale radši zůstanu u své profese. Před cestou jsem se doslova srazila s vyplašenou dogou Betou a i to její lehké nechtěné postrčení mě málem srazilo na kolena!

 

 

Po obědě se všechno rychle chystalo na odpolední akci. Bohužel nám neustále kazil program déšť, takže se nakonec veterinární přejímka i registrace konaly ve společenské místnosti. Holky od registrace byly zlaté – odškrtly si mne a vše, co jsem měla dostat, mi přinesly až pod nos přímo na mé "pracoviště". Bála jsem se, že těch 50 psů nestihnu zkontrolovat, ale musím všechny pochválit, že se chovali zodpovědně a ukázněně a tak to dobře dopadlo. Přejímkou prošli všichni a ani jsem moc nemusela přivírat oči. Skončila jsem dokonce o deset minut dřív, takže jsem stihla pokoupit v Trpasličím obchůdku (výrobky postižených dětí z pelhřimovské zvláštní školy) a přispět útulkům.

 

 

Navíc mi Irena předala krásný obrázek od mé lásky, Trpaslíčka Filipa a hádejte, co na něm je – samá srdíčka! Pak už jsem se usadila na terase s mamkou a Elou a čekaly jsme, až to vypukne. Murphy byl s námi a umístěn tak, aby neviděl na coursingovou dráhu – jinak by zase proštěkal odpoledne jako posledně. Pro problémy s technikou navijáku, které se snažil obětavý Blážo-tým co nejrychleji odstranit i přes vytrvalý déšť, se trochu zdržel start, ale nikomu to nevadilo. Byli jsme se tam především bavit a ne se stresovat a nadávat organizátorům, že?

 

 

Běhání začalo poklidně a jen mě mrzelo, že paralelně probíhající soutěž "Každý něco umíme a rádi se pochlubíme" od nadaného a prověřeného organizačního týmu Heduš-Karolína, jsem nějak nestíhala sledovat. Proto mě vytrhlo až jejich zavolání, že se máme jít s Murphym předvést. Vůbec jsem netušila, jaká byla „konkurence“ před námi a do poslední chvíle jsem ani nevěděla, co všechno chci vlastně předvádět. Nakonec to byly nějaké prvky z dogdancingu a pak aportování. Začali jsme nenápadně tenisákem a plyšákem, pak následoval uzlík a prázdná plechovka od RedBullu. Muf byl spolehlivý, tak jsem vytáhla náš trumf – buřta. Obecenstvo asi nevěřilo vlastním očím, že mu to chci opravdu hodit a Murphy nezklamal, když přinesl. Ještě jsme to zopakovali a dali jsme si kolečko, kdy Murphy s buřtem v tlamě šel u nohy a na povel mi ho odevzdal. Buřt byl stále vcelku, tak jsme se uklidili do ústraní. Tam samozřejmě Murphy naporcovaného buřtíka dostal a s chutí ho zblajzl. Pro úplnost dodávám, že to doma netrénujeme a zatím jsme to zkoušeli jen 2x při jiných sranda-soutěžích.

 

 

Murphy si pak 2x zaběhl coursing a byl naprosto nadšený. Ač je náš coursing neoficiální a většina psů si ho zaběhne jen jednou ročně při této naší akci, objevili se mezi soutěžícími pséky praví coursingoví nadšenci. Proto nám naše skvělá organizátorka zajistila i oficiální coursingovou rozhodčí, která pečlivě hodnotila všechny výkony. Po prvním kole byly k nahlédnutí výsledky a Murphy dostal 100 bodů ze 100 možných!!! Mezi tím vším probíhalo ještě anketní hlasování o největšího psího sympaťáka srazu a vztahy pes-páníček sledovala přísná komise, která pak měla také udělit cenu.

 

 

Když skončily běhy, byla jsem vděčná, že se nikomu nic nestalo a řekla jsem to nahlas, což byla chyba, jak se později ukázalo. Vyhlašování coursingu proběhlo kolem půl sedmé – výsledky všech kategorií si nepamatuju, ale rozhodčí byla profík a tak viděla i to, co my neumíme posoudit a proto pro nás byly některé výsledky překvapením. Já sama jsem se chtěla zeptat, zda byla rozhodčí benevolentnější než na závodech a proto dávala tak vysoké bodové hodnocení nebo by tak bodovala i závody na ostro, ale nestihla jsem to. Bohužel to zatím stále nevím, ale až to zjistím, tak to napíšu. V kategorii seniorů vyhrál Murphy s celkovým ziskem 200 bodů (z 200). Bylo to hodně těsné nad skorokníračkou Ankou (198 b.) a boxerem Ronďou (196 b.). Přiznávám, že mě to potěšilo a Mufovi jsem slíbila, že budeme jezdit i na oficiální coursingy. Soutěž „Každý něco umíme“ měla mnoho kladně vyhodnocených a já se vůbec nedivím – nezávidím porotkyním to rozhodování. Nakonec jsme to s Mufem vyhráli my a já měla radost a na druhou stranu jsem si připadala až blbě, že to nevyhrál pro změnu někdo jiný... Tomu se holt říká smíšené pocity! Ale v každém případě děkuji porotě za všechna ocenění. Anketní cena sympatie dopadla takto: 1. buldoček Pedro 2. kavalírka Borůvka 3. basenji Pižďuch. Cenu speciální poroty O Krejgův pohár (ve složení Louk, Medvídek, Myš, Zdena b.p., Ap, Zuzka, MaRi) vyhrála Karolína s pudlíky Toníčkem a Jimíkem, druzí jsme byli my s Mufem a třetí místo si nepamatuju, protože se stala velmi nemilá, mnou zakřiknutá věc...

 

 

Basenji Pižďuch se kolem nás už několikrát motal na vodítku, vždycky přišel zezadu, vrčel a proto byl potupně odtažen. Tentokrát se přimotal bez vodítka, opět provokoval uvázaného Mufa a když po něm páníček sáhnul, tak se Mufovi zakousl seshora do krku... Když ho páneček Vítek tahal pryč, tak jsem jen viděla, jak Murphyho krk následuje Pižďuchovy zuby – tak pevně ho držel. Naštěstí to odnesly jen Murphyho chlupy, v kůži je povrchový škrábanec a šrámy na duši nás obou. To bohužel zkazilo předávání cen a úplně to odbouralo vyhlášení zvláštní ceny výše jmenované poroty, kterou měla obdržet naše kamarádka zana za to, že je přítulná, kamarádská, nekonfliktní, neagresivní, netahá na vodítku, nežebrá a je výborný hlídač. Takže to tímto práskám veřejně a gratuluju!

 

 

Pak už následovalo pečené prasátko, které by mnozí jistě zvolili největším sympaťákem večera, pokud by to šlo a pak volná zábava. Bohužel, i když bylo večer krásně a bez deště, byla venku velká zima a taky se dostavila únava, takže u ohníčku nebyla moc hojná účast. V noci jsem tentokrát spala jak zabitá a neprobudilo by mě ani dělo.

 

 

Zato neděle byla jak malovaná, slůňo a modroha, takže jsme si po vystěhování udělaly ještě procházku do zámeckého parku ve Velkých Losinách a v jedenáct jsme vyrazily ve stejném složení na cestu zpět. Přiznávám, že zpáteční cestu jsem nijak pečlivě nestudovala – předpokládala jsem, že navigátor se dokáže orientovat podle instrukcí pozpátku. Už v Mohlenici se ukázalo, že to bohužel není pravda. A já se ještě nechala přesvědčit, že radši objedeme Pardubice a místo Holic k nim přijedeme od Chrudimi! Samozřejmě jsme při příjezdu do Pardubic zabloudily a trvalo půl hodiny, než jsme se našly. Nakonec jsem zastavila, vzala mapu a po pár minutách jsem nás trefila zpátky. K mému pocitu, že dnes asi zavraždím navigátora, přispěl fakt, že mi pak ještě kecal do řízení!!! Ale nakonec jsme to přežily (ještě že je v autě klimatizace!) a v pět jsem Olgu s Janou a Pedrem vysazovala v Praze na metru.

 

 

Po příjezdu domů jsme padli za vlast úplně všichni a spali a spali jako Karafiátovi Broučci. Teď už jsme zase fit a těšíme se na příští rok!